Žbluňk aneb Morava 2019
05. července 2019
Prosím sdílejte

Žbluňk aneb Morava 2019

Přístav Vnorovy (Přístav plný pohody) - Osypané břehy - Přístaviště Rohatec - Soutok Baťova kanálu a Moravy - Radějovka - Přístav Skalica - Přístav Sudoměřice Výklopník - Přístav Petrov - Přístav Strážnice - Přístav Vnorovy

Den první

Nad letošním vodákem se snášel jeden velký otazník. Je splavný soutok Baťova kanálu s Moravou? Neboli dostaneme se z Moravy na Baťův kanál? A tak jsme ve Vnorovech jako správní lovci odpovědí naskákali do kánoií a vydali jsme se ji hledat.

 

Na naši plavbu na Osypané břehy dohlížela kachna, která nás doprovázela více než půl cesty. Za tu dobu nám natolik přirostla k srdcím a ke kánoiím - v jeden okamžik nám vyskočila na zadek lodi, že dostala i jméno. Vodou z Moravy jsme ji s našimi vodáckými přáteli pokřtili na Matyldu.

 

Matylda by bývala byla jistojistě skvělou pečínkou, ale s nově nabytým jménem už to zkrátka jaksi nešlo. A tak jsme si pod nejromantičtějším místem v našem okolí, a sice pod až 13 m vysokými pískovými stěnami Osypaných břehů, opekli v horkém letním podvečeru špekáčky, na které jsme se ostatně už několik posledních dní těšili.

 

Pak přišla noc. Nevím jak vy, ale já jsem zatím nikdy nikde neviděl tolik hvězd jako na pláži u Osypaných břehů. Byly jich myriády. Leželi jsme mlčky ve spacáku, v ohni praskalo dřevo, v řece Moravě zurčela voda a my jsme je s otevřenou pusou jednu za druhou hltali. A na konci jsme se pak jen mlsně oblízli po mléčné dráze... Jestli se třeba ptáte, kde požádat holku o ruku, udělejte to pod hvězdanatým nebem na Osypaných březích... Já nebýt ženatý...

 

Den druhý

Cesta do pravěku. Takhle na mě už vloni zapůsobila část Moravy mezi Osypanými břehy a Rohatcem. Proplouváte meandry, ve vodě jsou popadané stromy, ve stěnách hnízdící ptáci, na březích tyčí se vzrostlé stromy, co chvíli míjíte nějakou pláž a vloni nad námi dokonce poletovaly kus cesty volavky šedé. To místo je naprosto úchvatné a okouzlující. Úplně vás pohltí a vaše poetická duše se tetelí blahem. A víte co, ona se tu i natáčela scéna setkání s mamutem filmu Cesta do pravěku.

 

"Nedoporučuju," odpověděl mi Karel na otázku, zda neví, jestli se dá doplout z Moravy na Baťův kanál. Karla, toho věčně usměvavého človíčka, který sváží kánoe zpět do přístavu ve Vnorovech, jsme potkali v přístavu v Rohatci.

 

"Jedna parta to teď zkoušela a dojeli rozhádaní do krve," pokračoval, "začátek je prý v pohodě, ale pak jsou prý všude popadané stromy. Koryto je úzké. A tak museli s loďkami na břeh."

 

"Nedoporučuju," znělo nám v hlavách a na těle jsme cítili únavu. Tak co teď? Jeden z místních se dal s námi do řeči a řekl, že on tama jezdívá na kajaku a že se to proplout dá. Že teda letos ještě nejel, ale ještě vloni to šlo...

 

"Tak co, riskneme to?" ptali jsme se sami sebe. Riskneme. Podjíždíme pod rohateckým mostem a přibližujeme se čím dál tím víc k odpovědi na naši velkou otázku.

 

A konečně jsme tady. Tady na soutoku Baťova kanálu s Moravou. A čeká nás tu nečekané překvapení. K břehu přiráží motorový člun a do něj nastupuje pán a v jeho závěsu jde - nevěříme svým očím - nahá dívka. To snad... plujeme blíž... není možné... a zjistíme, že má jen tak přiléhavý béžový oděv... Dokonalý optický klam... a mnohem příjemnější přivítání, než kdyby zde seděl vodník v brčálově zeleném fráčku...

 

Na tu milou uvaděčku jsme však museli velmi rychle zapomenout, protože hned v úvodu nás čekal první padlý strom. A hned za ním byla zůžená cesta, která byla navíc plná žabince a větví. Loďky se zde zasekávali, ale díky kopulačním pohybům a odrážení pádly se nám z této průrvy nakonec podařilo dostat.

 

Následovalo zhruba 100 m klidného plutí úzkým korytem. A pak to přišlo. Snůška spadaných stromů. Proplout pod některými vyžadovalo úplně se schovat do lodi nebo z lodi vylézt. A poté... už vodní cesta nevedla dál. Závora v podobě velkého kmene nás donutila vytáhnout lodě na souš.

 

Vytáhli jsme lodě, z lodí láhve se slivovicí a kytaru a dali se do zpěvu. "Já mám kocábku náram náram náram..."" slavili jsme, že jsme dopluli až sem. Odtud jsme pak asi jen cca 50 m táhli lodě po trávě do přístavu ve Skalici. A když naše lodě vklouzly zpět do vody Baťova kanálu, byli jsme zpět na koni. Ehm, tedy v kánoi. Odtud už to pak bylo jen kousek na Výklopník, kde jsme se utábořili na ostrůvku. Zde jsme dlouho do noci slavili u ohně a u kytary náš vodácký úspěch.

 

Den třetí

Plavba po Baťově kanálu zpět do přístavu ve Vnorovech. Cestou jsme stavěli jak v Petrově, tak ve Strážnici. Vždy jsme něco zakousli a popili, abychom se posílili na další cestu, neboť sil a odhodlání rapidně ubývalo.

 

Ve Strážnici jsme si zcela vysíleni řekli už jen, že letos ten kruh tedy uzavřeme a že doplujeme až zpět do výchozího bodu, ale jen proto, abychom to již nikdy v budoucnu nemuseli absolvovat.

 

A podařilo se. Líně jsme dopádlovali až domů do Vnorov. A už stojíme před plavební komorou ve Vnorovech. A čekáme až se vypustí ta velká masa vody. Držíme se u břehu. A tu si všimneme, jak se nad námi stahují mračna. Ještě je protne poletující čáp, když tu se z nich spustí první velké a těžké dešťové kapky. Plesk. Plesk. Plesk.

 

"To to nemohlo ještě chvilku vydržet?" ptáme se do počínajícího hřmotu. A vrata komory jsou stále zavřená. Vrata symbolizující bránu do jiného světa. Déšť mohutní a nabírá na síle. Jeden z nás vytáhne ostentativně deštník a rozevře ho nad sebou. A po chvíli se konečně rozevřou i ona vrata.

 

Vplouváme do komory. Do dešťové pasti. Za námi se křídla vrat zase sepnou a komora se začne plnit vodou. Zespodu ale i zeshora. Déšť dál sílí. Zdálo by se, že víc už snad ani nemůže, ale on mohl. Sílí a síli. Třeseme se zimou. Zjitíme, že voda v Baťáku je teplejší než déšť a vzduch. Tak se ohříváme tím, že se poléváme. Klepeme se, křičíme, smějeme se, hulákáme, řehtáme se. A najednou se mi zastaví čas. Pocítím bytosné spojení se zemí.

 

"Toto je život," prolétne mi myslí a následně to opakovaně kříčím do halasu toho dešťového běsnění. Jsem štastný. Šťastný, nic víc. "Toto je život, toto je život," zní mi jako mantra v hlavě.

 

"Vyfoťte nás někdo! Vyfoťte nás někdo!" prosebně zakřičím ke břehu a pomýšlím si, komu by se asi v tom lijaku chtělo. Ale on se vážně najde odvážlivec. Jéňa běží a fotí nás. A jeho žena Janička? Jeho žena Janička je v ten moment ztělesněná obětavost. Z vlasů ji ztékají provazce vody a ona na zábradlí vyskládává štamprle a ulévá slivovici. Nakonec to vzdá a rovnou nám dolů do komory hodí celou flašku. Jeden za druhým si přihýbáme.

 

"Myslím, že teď je ta chvíle!" prolétne mi hlavou, "ta chvíle, kdy si s Leňulí po více než roce abstinování dáme alkohol. Chvíle, kdy ukončíme náš půst." A najednou s naprostou jistotou vím, že Léňa to cítí stejně. A ukáže se, že opravdu ano.

 

"Lási, dáme si taky?" otáčí se na mě dozadu a křičí svou otázku ve snaze přehlušit bubnující déšť. Komora se začíná otevírat. Na hladině Baťova kanálu se dál dělají tisíce kruhů. V láhvi se houpe slivovice. V hlavách nám to šrotuje. Podíváme se na sebe... a v tom pohledu je něco víc... v tom pohledu je vše... naše mysli se protnou... vzduch zajiskří... a my ucítíme, že ve vzduchu je něco mnohem většího než pouhé dva hlty slivovice... něco co nás mnohonásobně přesahuje... usmějeme se na sebe... a naše slzy v tom dešti nejdou vidět...

2 komentáře
TondaK
Moc pěkné Zdeni. Tk, aktuálně Maria Alm
Odpovědět
Zdeněk Blata
Toníku, moc děkuju za milý vzkaz! Užívejte si krásu tamější krajiny!
Odpovědět
Zanechte komentář
Zanechte komentář
Newsletter — ať vám nic neunikne!
Informace o všem novém budete mít ve vaší e-mailové schránce. A navíc mně tím uděláte obrovskou radost a motivujete mě, protože budu vědět, že mám pro koho tvořit.