Vandrácká padesátka přes Bílé Karpaty [2024]

Nádech a výdech. Levá noha střídá pravou. Začíná to bolet. Jdu sám, protože jsem potřeboval jít sám. Přeříkávám si mantry. Zvířené myšlenky posledních dní a týdnů si sedají. Všechno se rovná. Zapadá na svá místa. Jsem tady a teď. Šťastný v pohybu. Mantra: "Chůze je tanec. Našlapuju lehce." Vnímám slunce. Ševelení větru. Let motýla. Krásná Babočka Admirál. Kvetoucí stromy. Bílo v zeleni.

Bolí to, ale bolí to krásně. Ty největší kopce mám za sebou. A pokaždé, když se otočím za sebe, tak nevěřícně hledím na místo v dálce, kterým jsem šel před několika hodinami. Dokážu to, už jsem to dokázal — to, že v cíli přebírám účastnický list jsem si vizualizoval už dávno před tím, než jsem vyšel. Ještě posledních pár kilometrů. Ještě posledních pár metrů. Ještě posledních pár kroků. Cíl. Ušel jsem padesát kilometrů.

Soundtrack fotoblogu: Zrní — Hory a řeky bez konce