mœtïvï

Vedena intuicí přišla až na ono místo. K posvátným menhirům. Ke Třem kamenům. Z plátěného váčku láskyplně vytahovala jeden plod za druhým a s přesností jí vlastní je sázela do tajného klíče. Do plantartu. Do klíče, který otevíral bránu pro chůzi v čase. Nikdy vlastně nepřišla na to, kde tuto dovednost nabyla, kde se jí naučila. Jednoduše byla celou dobu s ní. Dokázala se v čase pohybovat libovolným směrem. Stačilo být na správném místě, vyskládat správný plantart a odříkat ta správná slova. Poslední z těch slov pro bránu Tří kamenů bylo rannma a když ho vyřkla, brána se otevřela. A ona byla ve svém těle vzdáleném v čase na několik desetiletí vpřed. Ve svých stařičkých rukách svírala pevně hůlku, která jí pomáhala stát na nohou. Bylo jí 83 let. A stačilo jí pobýt ve svém starším já jen zlomek sekundy a ihned znala potřebné odpovědi. Ne snad kvůli sobě. To ne. Udělala to pro ty, které milovala. Usmívala se. Usmívala se, protože budoucnoust byla skvělá. Ten zlomek stačil. Okamžitě se vrátila zpět. A její pohled byl zase o kus více vědoucí. A kupodivu přítomnější. Druhá z čertoryjských čarodějek, ta která žije v souladu s přírodou, klidná a harmonická mœtïvï.

Soundtrack fotoblogu: RY X & Brussels Philharmonic Soloists — Solt

Soundtrack pro cestování v čase: Dva — Vals Liepaja