Kačka

S křehkostí vážky

V každém z nás je krajina. Kvetoucí luční kvítí. Bzukot včel. Komíhavý pohyb křídel drobného hmyzu. Může se však stát, že v naší krajině propukne těžba. Ti, jež přehlíží krásu a zaslepeni lámou velkolepé skály, budou odloupávat kamínek po kamínku a rozebírat nás zevnitř. Až se jednou probudíme a v ruce budeme svírat poslední kamínek. Kamínek poslední naděje. Budeme stát nad svou vlastní propastí. Z té hloubky pod námi se nám zatočí hlava. A my můžeme (s)padnout. V ten moment musí přijít náš vzdor. Tehdy musíme těžaře vyhnat. Pryč. Napořád. A pak, jakmile po nich nezůstane ani stín, bude už jen stačit vyčkat a nechat čas, ať udělá svoje. Zpustošená a bolavá místa v naší krajině se k našemu úžasu zhojí rychleji, než bychom byli bývali čekali a s prorůstající zelení se mezi kameny navrátí život. A to pokojné, sotva slyšitelné ševelení bude let osvobozené vážky v nás. Nositelky křehkosti a ladnosti. Šzz.

Soundtrack fotoblogu: Martin Roth — An Analog Guy In A Digital World